Předvánoční rušný shon večerní Prahy.
Brouzdáme s Alenkou po zasněžených ulicích a přemýšlíme, čím tak obdarovat své blízké.
Všude fronty. Obchodní dům Kotva našláply k prasknutí. A to nás ještě čeká Labuť. Chodit s Alenkou po obchodech je zážitek. Dvě hodiny zkouší jednu věc a pak si jí stejně nevezme. "Aliku, necháme už toho. Přijel jsem přeci jen na pár dnů...." . Můj smutný pohled pod vojenskou beranicí s lesklým lvíčkem znaku ČSSR. Zima pod pláštěm uniformy. Vsunula pod něj své ruce v rukavičkách a snažila se mě zahřát. Pomáhá to. I horká pusa. Má chuť jahod - pomyslím si.
"Tak si půjdeme někam sednout. " říká mi a já se už vidím ve vyhřáte putice s plným talířem před sebou. Představa mi jen zakručela v břiše. "Jsi poklad," opětuji políbení.
Za chvíli si to už štrádujeme k Dětskému domu , kde vedle v průjezdu se nachází známá hospůdka, které nikdo nijak neřekne než "U JIHOČECHÚ" . Možná, je to tím, že čepují výborný Budvar. a mají zde výborné chlupaté knedlíky se zelím. Tato kombinace - pohádka. Stůl v rohu se uvolňuje. Máme štěstí, jindy se zde musí i čekat. Tato hospoda je známá - vyhlášená.
Dáváme si svařené vínečko, a čekáme než nám přinesou tu baštu. Moje nenechavé ručky začínají šmejdit pod stolem....
" Ale Jirko, tady přeci ne". říká, ale stejně se nebrání. Vzpomínka na promilovanou noc. Jako by neměla nikdy skončit. Nebo přerušit, jako právě dnes. Dnes totiž doprovodím Alenku jen domů a já pak pojedu sám do Úval. Nebo ještě před tím skočíme na "rychlovku" někam do baráku, ale v této zimě .... ? " Zítra jsou naši pryč, budu sama doma. Tak si to můžeš jen představovat a vyspinkej se na to. Naše poslední noc ještě než ráno odjedeš." Nádherná představa. "Co si nás ten zarostlej chlap tak prohlíží?" prohodí mezi těmito myšlenkami Alenka a ledabyle pohodí hlavou. Pootočím se. Opravdu, nějaký chlápek napříč lokálem zaregistroval můj pohled a zvedá půllitr na znamení pozdravu. Opětuji. "Ty ho znáš", Alenčin nechápavý pohled. "Nééé, je to jen nějakej šmírák. asi nám závidí", vysvětluji situaci a dodám. " Tak ho trochu vyprovokujeme, ne ?" "Nech toho Jirko", jenom ho ještě popíchneš. "Jdu na toaletu, tak tu nezlob" .
Dívám se jak odchází a opět se zasnívám. Ani jsem si nevšiml, že chlápek, co ještě před chvilkou seděl a zdravil mě,stojí najednou u mého stolu. "Smím si na chvilku přisednout?" S údivem nestačím odporovat. "Sloužíš u PVO, viď," přechází automaticky k tykání. Z blízka nevypadá tak ošuntěle, snad jen ten neupravený plnovous tomu dává prvé zdání. "Jak to víte", ptám se, ale jë to zbytečné. Jeho zrak směřuje na mé znakové označení Protivzdušné obrany zdobící klopy saka. "Já se o tom nesmím bavit, víte:" "Můžeš mi tykat, já jsem Bruno, Bruno Henke. Rodiče byli němci, proto to jméno." Představuji se také ale stále nechápu jeho intervenci. Asi opravdu nějaký blázen. "Nebudu dlouho zdržovat, jen jsem Ti chtěl něco ukázat. Vytahuje z kapsy značně ušpiněný kapesník a rozbaluje ho. "Víš co to je"? Z kapesníku na mne vykoukla ocelová kostička, tedy značně zdeformovaná ocelová kostička. Něco podobného jsem už viděl, tedy opravdu podobného. Pokud by jich bylo více a bylo by to v celku, mohlo by se jednat o plášť bojové nálože z protiletadlové rakety. "Odkud to máte"? Nebude to asi blázen, jeho přisednutí k mému stolu bylo cílené. "To je tvoje holka ? Hezká. " Usmívám se a on také. lichotka mě potěšila. Jeho tvář se ale najednou svraštila do vážného výrazu. A jako by se rozhlížel okolo, zašeptal. "Našel jsem to !" "Potřebuji zjistit co to přesně je." Pořád nechápu."Našel jsem to před třinácti lety na severu čech. Pracoval jsem tam v té době jako lesník, a tohle jsem tam našel. " Alena se vrací z toalety. "Pokud budeš chtít vědět víc, přijď před půlnocí do vinárny "K PIARISTUM" do Panské ulice. Budu tam. Potřebuji to vědět......" , stačí ještě zasyčet při odchodu. Alenka učesaná, čerstvě přelíčená s údivem na tvářičce. "Co ti chtěl ten chlap, snad Tě tady nebalil ?" Tak to se směji. Ne, jen Ti přišel složit poklonu, prý jseš hezká holka, ale třeba Ti to řekne sám a pošle panáka. Otáčím se ke stolu, kde seděl náš neznámý. Jako bych chtěl něco ještě říci na jeho adresu, ale slova mě zmrzla na rtech. Místo bylo prázdné, jen nedopité pivo na stole zůstalo.
"No vždyť to říkám, cvok", čertí se Alena. "Nemysli už na to miláčku", snažím se navázat nit předchozí zábavy. Celkem se mi to podařilo. Večer byl opravdu náš. A nezůstalo jen u jednoho svařáčku. V deset se loučíme před domem ve Wenzigové ulici na Praze2, kde Alenka bydlela. "Nahoru se mnou nechoď. S tátou je to sice už dobrý, ale nechci po zbytek noci rozvádět téma, že jsem byla až do teď s Tebou. Víš jak to je". Chápu jí. Tak zítra miláčku. Náš poslední den a pak žhavá noc.Dlouhé políbení.
Odcházím na Pavlák a v myšlenkách mi zní slova neznámého. " .....musím to vědět, našel jsem to:"
Jestli je to opravdu blázen, tak těm se nesmí odporovat. Poslední vlak mi jede v půl jedné, skočím tedy k Piaristům. A jak vcházím do Panské ulice, začínají se do mrazivé noci snášet první vločky sněhu............
Leden 1986 - Hotovostní palebné postavení 251 protiletadlového pluku.
Třeskutá zima mi prochází až do morku kostí. Maskovací síť nad okopem je mrazem tvrdá jako beton, že ani nejde oklepat sníh. A na co také, stejně je přimrzlý. Alespoň že tak, nemusíme každý den ometat "dělo" (raketové odpalovací zařízení). Snažím se alespoň se trochu zahřát, tak poskakuji na místě, dýchám do dlaní a přikládám si je na tváře. A třu je o sebe jako blázen. to snad není možné, kde proboha jsou. Denní ošetřování techniky se blíží ke konci a já se vidím na pokoji u teplého radiátoru s horkým čajem v ruce. nebo na PVSce u televize. (PVS- politicko-výchovná světnice mužstva). Ještě udělat funkční kontrolu a pro zbytek dne už budu mít klid. Do služby jdu až zítra. Vidinu odpočinku mi překazí příchod velitele. Zmrzlý sníh praská pod podrážkami důstojnických kanad.
"Nevíte náčelníku kde jsou kluci"? Ptám se příchozího. U tohoto nadřízeného si mohu od¨pustit pořadové vystupování. No a on to nevyžaduje. Jsem už přeci jen starý mazák, který to má "za pár". Pokouším se o zmrzlý úsměv trpitele, ale jeho vážná tvář mě vrátí do reality. "Co jsi provedl Charlie"? Nechápu ! Co jsem měl provést ! Přicházejí další vojáci a prohlížejí si mě, jako bych byl nějaký vyvolený. Velitel pokračuje. " Přijeli sem ze zdola, ze štábu, za tebou. Mám Tě přivést." Cítím, jak se mi svírá hrdlo. Co to má znamenat? Mí spolubojovníci se snaží zjistit tázavým pohledem podrobnosti. "To bude určitě kvůli té pijatice", snaží se vysvětlit jeden z nich. "To by si nezvali Chárliho", vyvrací druhý jeho názor. "Ten v tom zas tak nejel".
Výčitky svědomí z poslední vycházky. Bengál na Kroměřížském náměstí neušel pozornosti. Vyšetřovala ro tehdy bezpečnost. Nějaké to rozbité okénko u auta a převržené popelnice před hotelem Haná (dnešní hotel Bouček). To už se ale vyšetřilo, ne? Pavel C. za to dostal 7 ostrých a náhradu škody. Kolektivně jsme se složili an pokutu. Tak co pořád otravujou. Velitel má stále vážnou tvář. "Kluci, to není ten pravý důvod. Je tam js nima jeden z vojenské kontrarozvědky". Všem se podlomila kolena, mě nejvíce. Co po mě proboha budou chtít ? Jdeme mlčky, velitel má asi zakázáno mluvit o podrobnostech. Nebo také nic neví. V dálce se strácejí siluety kamarádů. Ještě se naposledy ohlédnu než dorazíme před budovu . Před ní nastartovaný hotovostní štábní UAZ.
"Svobodník Brokeš"? Táže se mě jeden z důstojníků toho eskortního komanda. "Zde" ! Odpovím napůl promrzlým a napůl roztřeseným hlasem. "Nastupte si soudruhu svobodníku", nenechá mě druhý ani vydechnout a jen povytáhne obočí. "Pojedete s námi, chceme se Vás jen na něco zeptat" ! Asi bych měla oponovat, ať se ptají zde, ale zlato na jejich výložkách a jejich arogantní chování mě zcela ochromí. Poslušně nastupuji. Bouchnutí dvířek. Velitel, co mě přivedl křikne na dozorčího a stráž. "Otevřete bránu"! Odjíždíme. Strážný na stanovišti mě sleduje za okýnkem UAZu s otevřenou pusou. Jsem snad nějaký vyvrhel. Proč mě takhle zatkli. Strážný má na rameni ostře nabitý samopal. Vyskočím z auta, strhnu mu ho a prostřílím si cestu......
tato myšlenka je okamžitě zavržena. "Nic jsem neprovedl. Nic jsem neprovedl. Nic jsem......", asi jsem si to říkal nahlas, jeden z lampasáků to slyšel. "Co si to drmolíte soudruhu" ! Teď mlčte, budete mít ještě dost příležitostí mluvit". Úšklebek na jeho tváři. Raději se odvrátím a sleduji krajinu. Venku už se začíná stmívat. Projíždíme vesnicí. Za okny jednoho z domku zahlédnu rodinou pohodu u prostřeného stolu k večeři. Vzpomínky na domov. Mám to na nějakých 80 dní do civilu a teď tohle.
Přijíždíme do Kroměříže . Míjíme naše kasárna. Kam mě vezou ? Asi rovnou do basy. A opravdu, za okamžik se už otvírá brána Žižkáren (Žižkova kasárna). Zde je posádkové vězení. Stokrát a možná více jsem zde byl ve službě jako velitel stráže. To ale také míjíme. V protilehlém rohu budovy auto zastavuje. Z opodál stojící šedé Volhy vystupují dva pánové ve stejně šedivých komisních oblecích. Vystupuji z auta. Pánové ignorují důstojníky a jdou přímo ke mě. "Jiří Brokeš" ? , táží se mě. Žádná hodnost, jednají se mnou jako s civilem. "Kriminální služba", vytahuje jeden z nich z kapsy kulatý odznak na přívěsku. Souhlasně kývnu. Druhý se zaobírá mojí eskortou. "Přebíráme to, soudruzi, soudruha Vám v pořádku vrátíme. Důstojníci se o něčem ještě dohadují, jako že by měl být u výslechu někdo z nich. Nakonec to však nechali tak jak je. Odcházím s pány do jedné z místností. Stůl, tři židle a v rohu vyhaslá kamna. Jeden z pánů povídá. "Není to tu moc útulné, ale tam, kam tě pošleme to nebude o nic lepší. "Mohu se optat, co....." . nedořeknu. Ten vyšší mě utrhne řeč. "Ptát se budeme my. Ty budeš jen odpovídat". A vida, automaticky přecházejí na tykání. Vidějí vystrašeného kluka, tak si myslí, že si mohou dovolit vše. Tak to ne, začínám dělat hrdinu. " Ptát se můžete, ale já nemusím nic říct. Na co se mě chcete zeptat. Nic jsem neprovedl....". Poklepání na ramena. "Klid, klid, když vše bude v pořádku, brzo tě propustíme. Ale jen když bude vše v pořádku." Vyptávají se na vše možné a nemožné. Jak se mám na vojně, jak jezdím často domu, co spolubojovníci, vycházky, jaké jsou Kroměřížské holky, a co moje holka. Otázky pořád do kola, až se mi z toho začíná točit hlava. "Jaké to bylo při Tvé poslední návštěvě Prahy" ? Zapaluje si cigaretu a nabízí mi také. Obláčky kouře zaplňují místnost. Vtahuji kouř tvrdé sparty. Panečku, ještě pivko, to by bodlo. "Když už tak chodíš sám v noci po Praze, nezajdeš si takhle třeba do nějaké útulné hospůdky nebo vinárničky"?
Nechápavě zvednu oči. Kouř mi vletí do nosu až se rozkašlu. "Silnej tabák, mladej, co"? Ten vyšší z chlapů se mi zdá být takovej drzejší. Jeho kolega pokračuje. "Podívej, nás nebudeš houpat, ani nás tahat na vařené nudli". Sahá do náprsní kapsy vytahuje balíček fotografií které ledabyle rozkládá po stole. Divné tváře, některé přímo s evidenčním číslem policejního archivu. "Znáš z nich někoho" ?
Ten větší se nade mnou skloní. "Nechceš snad pomoci s navrácením paměti" ! Mám sklopené oči.
Mlčím. "Tak mluv, mluv, mluv, jeden z nich Tě zná, udal Tě,tak ho práskni taky, proto jsme za Tebou jeli až z Prahy. Dlouhá doba mlčení. Típám cigaretu do talířku místo popelníků a zvedám oči. Nenávistný pohled, který si určitě pamatují dodnes. "Neznám nikoho".....................
Za pár minut jsem už zase na mrazu kasárenského dvora. Chlapi odjíždějí bez rozloučení. Aby jim ta volha tak někde kiksla, pomyslím si. Nastupuji do UAZu. Jede se mnou jeden velitel od nás z útvaru s hodností kapitána. Ujíždíme jen pár stovek metrů od kasáren a přikazuje zabočit doleva. Zastavujeme u restaurace "Na Slovanu". Co je zase tohle ? Jsem unavený. Kam to zase jdeme. Vždyť já tu štábní krysu ani neznám. Sedáme si do rohu. Pár štamgastů hraje mariáš. Objednává pivo a vodku. Pro oba. Připadám si jak v nějakém blbém snu nebo filmu. Sedím tady v hospodě s lampasákem, který se tváří jako můj kámoš. "Hele", začíná s rozmluvou. "Co Ti chtěli". Začínám s historkou jak jsem se na opušťáku porval na tancovačce, když jeden z frajerů tak nějak obtěžovali Alenku. Asi to nebylo dost přesvědčivé. "Máš to za pár", říká mi. "Za tři měsíce jdeš do civilu , tak ať to není přinejlepším za tři roky. Mě je to jedno, Tvůj přestupek za rvačku budeme muset nějak řešit, i když oficiální hlášení žádné nepřišlo. Kopnu do sebe zbytek vodky. "Pojedeme ne"? , a zvedám se k odchodu. Tak já velím lampasákovi. "Dělej jak chceš". "Já zústávám v Kromci. Na PC tě odveze řidič". Vodečka a pivko v teple dělá divy. Nasazuji si beranici schválně obráceně a se slovy "Soudruhu kapitáne, dovolte mi odejít. Ani se neotočil. "Odchod", procedil mezi zuby. A jak odcházím, vidím,jak mu číšník nese dalšího panáka.
Opět ten chlad lednového večera. Přihrnuji límec a nastupuji do UAZu. Jedeme večerní Kroměříží. A jak se tak míhají světla, míhají se mi i vzpomínky na nedávno prožité. Na stole vyšetřovací místnosti rozložené fotografie. Obličej jedné z nich nezapomenu hodně dlouho. Usměvavá tvář zarostlá plnovousem. Jako by to bylo včera a ne před časem, kdy jsem vcházela do útulné vinárny U PIARISTU v pražské Panské ulici. Stejná usměvavá tvář mě v ten den už podruhé zdravila. "Věděl jsem že přijdeš". "Pane vrchní, dvakrát francouzský końak".............................
